Realita je ovšem poněkud odlišná. Sám Petr Pavel v předvolební kampani rozdělil naši společnost tím nejhorším možným způsobem – na ty, kteří mají pravdu s ním – a metaforicky patří do nebe – a na ty druhé, kteří setrvávají na straně lži (inkvizice by použila výrazu „blud“), a na něž tu patrně čeká pouze brána pekel.

Výrazná část naší společnosti – možná i většina – tak za sebou mocensky nikoho nemá – a čelí tvrdému nálepkování a dehonestaci. Některé ty výrazy, jimiž je častována, si připomeňme: „Dezoláti“, „ruští trollové“, „chcimírové“, „dezinformátoři“, „pátá kolona“.

Problematikou příkopů v české společnosti se ve stati „Dezoláti versus hovada“ zabývá Ivan Hoffman. Vinu klade oběma znesvářeným stranám, když argumentuje: „Člověku, opatřenému dehonestující nálepkou, se nenaslouchá. Jeho hlas je preventivně ignorován, anebo umlčen, abychom určitě neslyšeli, co nechceme slyšet. Platí to u ignorování dezolátů presstituty, i ignorování presstitutů dezoláty. Je tomu tak s averzí lepšolidí a dobroserů na vidláky a flastence, i opačně. Nálepkami se ovšem společnost spíše rozděluje než kádruje, protože hanlivá nálepka účinkuje pouze v rámci bubliny, která ji vylepuje. Mezi svými jsme vůči obdržené nálepce imunní.“

Ivan Hoffman zde však podle mého zapomněl na faktor nerovnoměrného rozdělení moci, kdy zcela jinou mocí disponují ti, kdo nadávají druhým do „dezolátů“ – a jinou ti, kdo jsou touto nálepkou označeni. Ti jsou většinou velmi deprivovaní – a mají pocit naprosté bezmoci, z níž právě vyvěrá jejich frustrace.

Měli bychom si všímat procesu, kdy je nám předestírán obraz sjednocené společnosti, kdy ti „správní“ myslí a jednají jediným možným způsobem, a ti, kdo se proti tomu bouří, vlastně nejsou ani jako součást společnosti bráni. Jsou odsouváni na její okraj – a chybí skutečně málo, aby z něj byli shozeni kamsi dolů do propasti.

Do toho všeho jsou umlčování lídři opozice. Buď jsou skandalizování (Andrej Babiš, Tomio Okamura, Ladislav Vrabel či Jindřich Rajchl) – či jsou vylučováni z vlivových postů (Petr Drulák, Miroslav Ševčík či David Svoboda). K zastrašování populace pak mají sloužit procesy s osobami (Josef Skála, Tomáš Čermák či Přemysl Hadrava), jejichž jednání svou podstatou rozhodně není horší než jednání osob na druhé straně barikády (Martin Lang, Pavel Novotný, aktéři Bandera Party či jistý chlapík se specificky nazdobenou pizzou), ale nemá to „pravé“ ideologické znaménko. Martin Lang může beztrestně vyhrožovat podřezáním a upálením poslanců, Tomáš Čermák nesmí ani vyzvat k nakopání jejich zadků. „Sendy Storm“ může mít na Facebooku fotku s pizzou ozdobenou hákovým křížem – a vše je v pohodě, běda však, přijde–li demonstrant na náměstí s batohem s písmenem Zet. Forum 24 může beztrestně opakovaně bagatelizovat genocidu ze strany banderovců za druhé světové války, ale Josef Skála nesmí zapochybovat, kdo že stál za katyňským masakrem. Tohle jsou učebnicové příklady dvojích metrů naší justice. A nelze se divit občanům, kteří v ní právě proto ztratili veškerou důvěru.

Došli jsme tak daleko, že se zde rotí mladí lidé, kteří fanaticky požadují odvolání pana Ševčíka z děkanského postu – protože si dovoluje nedržet ústa a krok s „pětistranou“ a vládou. To je pro mě osobně nepřijatelné. Jedná se o onu červenou linii, za niž bychom se v žádném případě neměli dostat. To samé pro mě představuje kauza Davida Svobody, kterého vládní moc nutí, aby se veřejně kál a ponižoval – pokud tedy touží po nějaké té kariéře.

Tím, kdo ho nutí, je ministryně obrany, Jana Černochová, která nechvalně proslula neuváženou zbrklou reakcí po dopadu rakety na polské území: „Plně stojíme na straně našeho polského spojence i Ukrajiny, dnes opět bombardované teroristou Putinem. Nyní vyhodnocujeme prokázaný dopad ruských raket na polské území. Ať by šlo o omyl, nebo provokaci, je to další eskalace konfliktu ze strany Ruska a nesmí zůstat bez odezvy.“ Div neverbovala do války, aby následné vyšetřování ukázalo, že raketu na polské území nevyslalo Rusko, ale že to byla Ukrajina. Jana Černochová prokázala, že na resort obrany nepatří.

David Svoboda svým sebemrskačstvím podtrhl tragičnost doby: „V žádném případě neschvaluji válku na Ukrajině ani nemám důvod obhajovat politiku Ruska nebo Běloruska… Nebojte, nejsem na špatné straně. Odpusťte mi prosím ten úlet a nezlobte se na mě.“

Na to měl pan Svoboda navázat, když ho Černochová plísnila jako malého kluka. Měl říct, že on na té správné straně, na rozdíl od paní ministryně, stojí. A že zavrženíhodná pozice je ta vládní, ne jeho. David Svoboda se drží stanoviska Mezinárodního olympijského výboru – a v České republice je za to trestán. To by mělo být téma pro média, kdyby plnila svou roli.

Když se Jana Černochová vytasila s fotkami mrtvých sportovců, měl David Svoboda tento akt odmítnout jako nepřijatelné citové vydírání s tím, že on by ji pro změnu mohl ukázat fotografie zabitých dětí na Donbase či těla mrtvých civilistů v Iráku, kteří byli zabiti vojáky Spojených států amerických.

Thomas Bach zdůraznil jednu podstatnou okolnost: „Neviděli jsme jediný komentář k jejich postoji k účasti sportovců ze zemí, které se účastní dalších 70 válek a ozbrojených konfliktů po celém světe.“ Nehorázná selektivnost některých jednoduše bije do očí.

Za připomenutí rovněž stojí, že během funkčního období prezidenta George Bushe mladšího Washington Radu OSN pro lidská práva (UNHRC) tři roky bojkotoval, a že Rusko není jedinou velmocí, která neuznává Mezinárodní trestní soud v Haagu – ale činí tak i Čína a Spojené státy americké – a dokonce i Izrael.

Již dávno neplatí, že občané našeho státu jsou si v diskusi rovni. Diskuse se nekoná – ale to není chyba těch, kteří jsou vládní mocí nálepkováni jako „dezoláti“. Jim je upíráno argumentovat – a argumentují–li, jejich argumenty jsou bez ohledu na kvalitu bagatelizovány a zesměšňovány. Navíc se opět posvětilo udavačství. Existuje zde zcela nepokrytá snaha jedněch naprosto umlčet ty druhé – za každou cenu.